Neuvěřitelné příběhy ze soudních síní

Mrtvé slepice, falešné čarodějnice, pomstychtivý pes nebo zip u kalhot.

Co všechno u soudu projde a co už ne?

Je neuvěřitelné, čím vším se někdy musí soudy ve vší vážnosti zabývat.

Naše příklady z Německa by nikdo nevymyslel. 

Změnili jsme pouze jména zúčastněných.

Tak si to čtení pěkně užijte :-)

Lze očarování milého považovat za službu?

Co může dělat žena, když od ní odejde muž jejích snů?

Tam, kde nestačí ženské kouzlo, pomůže magie, pomyslela si zřejmě Isolda z Bavorska. Aby opět získala srdce svého milého, obrátila se na ženu, která o sobě tvrdí, že umí čarovat. Její magické schopnosti měly znovu zažehnout milostnou touhu. Plna naděje jí Isolda předem zaplatila tisíc eur, aby jejího expřítele očarovala. Měsíce plynuly, a on zůstával chladný.

Rozhořčená Isolda chtěla své peníze vrátit, jenže narazila: koneckonců, bylo to všechno bez záruky a při tak delikátních službách je třeba počítat s tím, že to někdy prostě nevyjde. Otázka tedy zněla: musí čarodějnice vrátit svůj honorář?

Ano, protože očarovat někoho, aby se zamiloval do nějaké osoby, je objektivně nemožné, uvádí rozsudek zemského soudu v Mnichově (AZ 30 S 10495/06). Za službu, která nebyla poskytnuta, není třeba platit. Čarodějnice tedy Isoldě musí peníze vrátit, i když ta si tento hokuspokus objednala.

Co z toho plyne? Pokud vás trápí milý, radši si kupte něco na sebe.

Je chrápání důvodem pro vrácení peněz za letenku?

Za téměř 9500 eur si Peter a Gabi dopřáli osmnáctidenní cestu do Jižní Afriky. Aby nádherný zážitek z dovolené nic nenarušilo, objednal Peter pro sebe a manželku drahou letenku ve třídě business. Pro noční zpáteční let však už neměli dvě volná sedadla u sebe, takže vedle Gabi seděl jakýsi divoce vyhlížející člověk, který během celého letu hlasitě chrápal. Gabi kvůli tomu ani oka nezamhouřila. To jsme si rovnou mohli objednat levnou třídu economy, zlobil se Peter a požadoval vrátit příplatek za lepší místa. Případ se nakonec dostal před soud. Lze chrápání v business class považovat za důvod pro vrácení peněz?

Nic takového, rozhodl soudce ve Frankfurtu nad Mohanem (AZ 31 C 842/01-83):

„Chrápání není závislé na třídě.“ Ať letíte, v čem letíte, při nočních letech musíte prostě počítat se zvuky vyluzovanými jinými spáči.

Co z toho plyne? Pravý gentleman si radši vymění místo se svou ženou, než aby se soudil.

Může zahýbání manželce snížit daně?

Po třiceti letech manželství mohou na člověka přijít různé touhy. Tak se taky stalo, že Dieter podlehl kouzlu pomocnice v domácnosti. Žhavá láska trvala jen pár měsíců, zato ho přišla pořádně draho. Když se totiž rozhodl vztah ukončit, začala ho vydírat kamarádka bývalé milenky. Vyhrožovala mu, že pokud jí nezaplatí, aby mlčela, poví o nevěře jeho paní, která měla nemocné srdce. Během následujících tří let pak skutečně dostala téměř 100 000 eur.

Poté, co manželka v 83 letech zemřela, se Dieter rozhodl vyděračku udat. Dostal ji sice do vězení, ale peníze byly pryč. Jenže on už měl v hlavě plán: vyplacenou sumu uvedl v daňovém přiznání jako mimořádný výdaj. Zdůvodnil to tak, že platit musel, aby chránil manželčin život. Případ skončil před spolkovým finančním soudem. Má oběť milostné aféry s nečekaným koncem nárok na daňovou úlevu?

Nemá, rozhodl nejvyšší spolkový finanční soud (BFH III R 31/02). Daňově odečitatelné jsou pouze náklady, které plátci daně vzniknou nezávisle na jeho vůli a bez jeho přičinění. Tak by tomu bylo například tehdy, jestliže by jeho manželku někdo unesl a vymáhal na něm výkupné. Dieterův argument, že kvůli srdeční chorobě manželky neměl jinou volbu, než zaplatit, soudce neuznal.

Kdoví, možná by manželka jeho přiznání k nevěře přežila. Jako starostlivý manžel měl však radši zůstat své ženě věrný.

Pestré barvy při renovaci bytu?

Vincent míval slabost pro umění. Proto, když se měl odstěhovat z podnájmu, rozhodl se naplno rozvinout svoji uměleckou kreativitu. Namísto ordinérní bílé použil při vymalování bytu růžovou, tyrkysově modrou, rudou a černou barvu. Jeho uměleckého citu se pak velmi dotklo, že majitel nechtěl byt v téhle barevné úpravě převzít. Vždyť ho přece nově vymaloval a o bílé barvě nebyla v nájemní smlouvě ani zmínka! Nájemce však trval na „rozumných“ barvách, a když to Vincent stále nemohl pochopit, zažaloval ho. Bude muset umělec své dílo skutečně přemalovat?

Ano, rozhodl tak zemský soud v Berlíně (AZ 64 S 213/94). Tyrkysově modrá, růžová, černá a rudá zcela určitě překračují hranice „obecného vkusu“. I když nájemní smlouva žádnou barvu neurčovala, musí nájemník, pokud mu smlouva ukládá při vystěhování byt nově vymalovat, použít světlé, neutrální barvy, aby ho majitel mohl znovu bez problémů pronajmout. A nejen barvoslepým nájemníkům.

Podpora v nezaměstnanosti pouze tomu, kdo má zapnutý poklopec?

Je velmi trapné, když zip na jediných kalhotách, které máte, nejde zapnout. Ještě trapnější však je, když se to stane zrovna v den, kdy se máte dostavit na úřad kvůli podpoře v nezaměstnanosti. S rozepnutým poklopcem se tam ovšem nezaměstnaný Ralf ukázat nechtěl, a tak zůstal doma; jiné kalhoty neměl. Pracovní úřad ho vzápětí pozval k individuálnímu pohovoru. Jako naschvál se však nepříliš dobře opravený zip na kalhotách toho dne znovu zadrhl. Tak to aspoň tvrdil Ralf na svou obhajobu, proč zůstal znovu doma. Příslušný úředník si myslel, že si z něj dělá legraci, a snížil mu podporu na tři měsíce o 10 procent. Ralf se jí jen tak vzdát nehodlal a obrátil se na soud. Copak může za to, že má jediné gatě?

Ano, může, rozhodl sociální soud v Koblenzi (AZ S 11 AS 317/05). Příjemce podpory v nezaměstnanosti se musí dostavit k pohovoru o své situaci i v poškozeném oděvu. Kromě toho je povinen „mít dostatečnou zásobu šatstva, aby se kdykoli mohl dostavit na schůzku mimo domov“.

A vůbec: když se zadře zip, je prý možné si vzít buď zavírací špendlík, nebo delší sako.

Mohla za to jen bossa-nova?

Byl to nádherný večírek. Sabine vypadala v koktejlových šatech fantasticky. Uli od ní celý večer nemohl odtrhnout oči. Nezatancovala by si s ním? Napil se na kuráž, a když pak diskžokej pustil jeho oblíbený hit, dal citům volný průchod. Vrhl se na ni, vytrhl ji z náručí jejího tanečníka a kroužil s ní po parketu tak divoce, že oba vypadli zády ven z otevřeného okna.

Zbytek večera strávil taneční pár na ambulanci. Namísto něžných citů se rozpoutala ostrá hádka, protože Sabine požadovala finanční odškodnění. Tancovali přece spolu, a proto také společně nesou vinu, mínil Uli. Já s ním vůbec nechtěla tančit, tvrdila naopak Sabine. Proto může za její poněkud neobvyklý odchod z večírku Uli, a musí jí tedy zaplatit bolestné. A co na to soudci?

Vrchní zemský soud v Hamburku rozhodl, že Sabině náleží bolestné ve výši 4000 eur (AZ 6 U 262/98). Sama by měla vinu na nehodě pouze v tom případě, že by k tanci svolila dobrovolně. Tak tomu ovšem podle názoru soudce nebylo. Těch několik vteřin, kdy ji Uli na sebe strhl, nelze považovat za „dostatečnou dobu“ k tomu, aby „s ohledem na pravidla společenského chování mohla vyjádřit své odmítnutí“.

Kdo platí, když škodu způsobí pes?

Harry chtěl vlastně jen dojít rychle nakoupit, ale bez svého psa Bruna. Proto ho doma zavřel na toaletu pro hosty a odešel. Aby vyjádřil zklamání nad tím, že nemohl jít s páníčkem, pustil se Bruno do role toaletního papíru. Nelze s jistotou říct, zda to byl úmysl, nebo jen hloupá náhoda, ale podařilo se mu předními packami papír nacpat do výlevky umyvadla a otevřít kohoutek. Když se Harry vrátil domů, u sousedů o patro níž už ze stropu kapala voda. „Hrubá nedbalost“ – uzavřela případ stavební pojišťovna pronajímatele, když se dověděla o psu zavřeném na záchodě. Škodu sice zaplatila, ale požadovala od Harryho téměř 5000 eur jako náhradu. „Já za to přece nemůžu,“ reagoval Harry. Vždyť psa na záchodě zavřel právě proto, aby nezpůsobil škodu. Musí přesto zaplatit?

Ne, rozhodl zemský soud v Hannoveru (AZ V 19 S 1968/99). Harry nemohl Brunovo chování předvídat a škoda vznikla spíš spojením několika nešťastných okolností. S Brunovou pomstou nemohl Harry počítat už proto, že psa zavřel na záchodě už několikrát, „aniž to mělo negativní následky“.

Jak se bude jmenovat?

Obyčejná jména nepřipadala pro Ute, jíž se právě narodil toužebně očekávaný pokračovatel rodu, v úvahu: „Chenekwahow Tecumseh Pathar Migiskau Kioma Ernesto Inti Prithibi Chajara Majim Henriko Alessandro,“ odpověděla na otázku, jak se bude její miminko jmenovat. To se však matrikáři zdálo přece jen trochu moc ve stylu Karla Maye. I kdyby věděl, jak se všechna ta exotická jména píšou, jak si je má ubohé dítě zapamatovat? Proto ho pod nimi odmítl zapsat do matriky. Ute to hnala až před Nejvyšší ústavní soud. Bylo jí to něco platné?

Nebylo. Výběr jména by neměl být v rozporu s blahem dítěte, napsali nejvyšší ochránci spolkové ústavy matce. Dvanáct křestních jmen by pro dítě mohlo být „stresující“ (1 BvR 994/98). Jména Tecumseh, Migiskau, Ernesto a Kioma u soudců v Karlsruhe nakonec přece jen prošla, takže jmenovce Utin chlapeček asi nikdy nepotká.

Líbil se vám tento článek? Pak by vás také mohlo zajímat:

5 rad aneb jak na blbce

Nejhloupější kriminálníci Evropy

Šarvátky po sousedsku

Nehloupější americké soudní spory