Španělsko - země šťastnějších Romů

V obchodech za mnou často krouží ochranka

Nieves Muñoz Amaya schová dlouhé copy pod papírový čepeček, chopí se nože a zkušeně začne kuchat rybu, která je dnes na jídelním lístku jako specialita dne.

Nieves je pracantka a kolegové v italské restauraci ve východošpanělské Valencii si jí váží. Mimořádné na ní je ale hlavně to, že je Gitana – tedy španělsky Cikánka. Získat podobné zaměstnání by pro ni bylo o jedinou generaci dřív nemyslitelné.

Rozvedená matka tří dětí si pamatuje, co jí kdysi tolikrát vyprávěla babička, když ji houpávala na kolenou.

„Bylo to ještě za Franka,“ odkazuje na diktaturu generála Franciska Franka, jehož fašistický režim se ve Španělsku udržel od občanské války v letech 1936-1939 až do generálovy smrti v roce 1975. V těch dobách Romové kočovali a žili v táborech na předměstích. Provozovali výměnný obchod, nechávali se najímat na polní práce a aby vyšli, často se museli uchylovat k žebrání a drobným krádežím. Většinová společnost je zavrhovala, neměla pro ně vlídného slova, žili ve strachu z vojenské policie...

„V táborech panovaly příšerné podmínky. Při každé malicherné zámince vojenská policie naše domovy zničila,“ vzpomíná Nieves a dlouhými řasami zacloní tužkou obtažené oči. „Pokaždé nás sehnali dohromady a zbili, občas na to někdo doplatil životem. Pak jsme museli jet dál a začít znovu.“

Perzekuce Romů, kteří sem přišli v 15. století z Indie, měla sloužit k jejich vypuzení ze země. Dalším krokem byla násilná asimilace. Zákon jim dokonce zapovídal brát si Neromy (toto opatření ovšem fatálně selhalo), jiný jim zase zakazoval shromažďovat se ve víc než čtyřčlenných skupinkách.

Od Frankovy smrti však došlo k pozoruhodné proměně: dnes Španělsko slouží ostatním evropským zemím s větší romskou populací za vzor.

Vše začalo přechodem země k demokracii. Nová ústava nezapomínala na tamní kulturní rozmanitost, a tak Romové dostali poprvé stejná práva jako španělští občané. Následovala tři desetiletí, kdy se úřady soustředily na jejich začlenění do většinové společnosti; zároveň je ale nenutily vzdát se vlastní kultury a identity.

Nieves si díky tomu dokázala sehnat stálé zaměstnání, žije v činžáku, kde jsou jejími sousedy rodiny z nejrůznějších sociálních prostředí, a děti posílá do školy.

„V první řadě jsem Cikánka,“ řekne hrdě. „A taky jsem Španělka. Není jednoduché naučit ostatní, aby nás vnímali právě tak.“ Přiznává, že je to leckdy těžký boj a že jako ostatní z jejího etnika denně zažívá ústrky pramenící z předsudků. „Třeba v obchodech za mnou často krouží ochranka.“

Ve škole jí jednou jedna maminka říkala, že je třeba prohlédnout dětem vlasy kvůli vším. Slyšela prý totiž, že sem chodí cikáňata. „Strašně se vyděsila, když jsem jí oznámila, že to jsou moje děti. Nejspíš si myslela, že každá Cikánka nosí dlouhé květované sukně a kruhy v uších a tancuje flamenco.“

V Evropě žije 6,5 milionu Romů a Španělsko je země s druhou největší romskou populací – je jich tu zhruba 700 000, tedy 1,5 procenta obyvatel.

Nieves se ve škole naučila jen číst a psát. Více se toho od romské holčičky její generace neočekávalo.

Těžko říct, zda tu integrace Romů neproběhla snáz díky jejich uměleckým tradicím, které se už považují za španělské: flamenco jako hudba i tanec a také tradiční španělský kroj, oboje je vypůjčené právě od Gitanos. Romové z jiných částí Evropy, jichž ve Španělsku žije na 40 000, jsou na tom hůř. Integraci těch místních však může Španělsko prohlásit za úspěšnou.

Posledních deset let utrácí stát ročně 36 milionů eur na integrační programy; většina pochází z evropských fondů. V roce 1978 žilo neuvěřitelných 75 procent Gitanos v nuzných vesnicích a táborech; dnes v takových podmínkách bydlí jen čtyři procenta.

Asi polovina Gitanos nyní vlastní dům, téměř všichni mají přístup ke zdravotní péči a v roce 2005 měla zhruba polovina z nich oficiální zaměstnání (novější údaje nejsou dostupné). To přesto, že Gitanos patří ke skupinám obyvatelstva, na které španělská ekonomická krize dolehla nejhůř.

Nieves stejně jako řada dalších našla práci právě díky programu Acceder, což znamená „mít přístup“. Provozuje ho Fundación Secretariado Gitano – státní organizace, jež poskytuje rekvalifikační kurzy. V rámci tohoto sociálního programu našlo za posledních deset let práci kolem 40 000 Romů. Byl to tak grandiózní úspěch, že se vlastní verzi projektu nyní snaží rozjet také Rumunsko.

Nieves nepopírá, že sama školní docházce moc nedala a naučila se prakticky jen číst a psát. Víc se toho také od romské holčičky její generace neočekávalo.

V sedmnácti si vzala bratrance a až po rozvodu, tedy po třiadvaceti letech, usoudila, že se potřebuje vyučit, aby si našla práci a postavila se na vlastní nohy.

Dřív nebylo pro romské děti v běžných školách místo. Posléze stát podnikl neúspěšný experiment s takzvanými „přechodovými školami“, zatímco teď skoro všechny romské děti hned od začátku chodí na běžné základky.

Klíčem k úspěšné integraci je vzdělání

A nikdo to neví líp než Ricardo Borrull, Gitano a zároveň učitel matematiky na střední škole na předměstí Valencie. Každý den se o polední pauze vrací domů, aby se naobědval s rodinou – se ženou, tchyní, třemi dcerami a zetěm. Ti všichni spolu bydlí v malém, čisťounkém bytě v prvním patře činžáku na valencijském předměstí Paterna.

Ricardovi je přes padesát a je v jistém směru průkopníkem – je to totiž jeden z mála španělských Romů, kteří se věnují učitelskému povolání.

Učitelem se stal v 70. letech, kdy zjistil, jak žijí děti v romských vesnicích.

„Vyděsilo mě, jak vypadá skutečný život našich lidí ve slumech. Všechny děti vyrůstaly na ulici, vzdělání neměly žádné nebo jen mizivé a ze všech stran je pronásledoval všudypřítomný strach. Rodiče ostatních žáků nechtěli, aby k nim do školy chodily, Cikáni se tam zase své děti báli posílat, aby nepřišli o vlastní kulturu.“

Ricardo Borrull s rodinou. Jeho vlastní děti se věnují zaměstnáním, která dřív byla pro jeho etnikum nedosažitelná: jedna dcera je radioložka, další makléřka, nejmladší studuje na univerzitě chemii. „A nemůžu říct, že by byly o to méně Cikánkami," směje se Ricardo.

Ricardo se zapojil do projektu zakládání „přechodových škol“, které měly romské děti připravovat na většinový vzdělávací systém. „Byla to skvělá zkušenost, ale nakonec se ukázalo, že to nefunguje. Cikánské děti totiž potřebovaly hned od začátku chodit do běžných škol se stejnými vstupními podmínkami jako ostatní děti,“ vysvětluje.

„Proces to je pomalý, ale postupně se nám daří negativní stereotypní představy odbourávat. Funguje to obousměrně: romská komunita si pomalu osvojila návyk pravidelné školní docházky a začala chápat možnosti, které jí to přináší, a necikánské rodiny už si zvykly, že Cikáni do společnosti prostě patří.“

Za dlouhodobý problém považuje obecné spojování romské kultury s kulturou chudoby. „Jakmile zlepšíte životní úroveň skupiny, která bývala na nejspodnější příčce společenského žebříčku, může na sobě tahle skupina sama pracovat a začne vnímat možnosti, které jí přináší vzdělání.“

Ricardo je příkladem nejen pro těch několik málo romských dětí v jeho třídě, ale i pro ty neromské a jejich rodiče.

„Když se dospělí dozvědí, že jsem Cikán, obvykle bývají hodně překvapení, protože nečekají, že někdo takový může mít stálou práci, natož aby to byl učitel, který má na starosti vzdělání jejich dětí. Navíc jsem dobrý kantor, což tím spíš vyvrací jejich stereotypní představu o Cikánech jako špinavých, zlodějích.“

Jeho vlastní děti se věnují zaměstnáním, která dřív byla pro jeho etnikum nedosažitelná: jedna dcera je radioložka, další makléřka, nejmladší studuje na univerzitě chemii. „A nemůžu říct, že by byly o to méně Cikánkami,“ směje se Ricardo. „Pořád uznávají základní hodnoty naší společnosti: věrnost rodině a úctu k naší tradiční kultuře.“

Nyní je ze všeho nejdůležitější snížit vysoký počet těch romských dětí, které předčasně opouštějí druhý stupeň základních škol a také střední školy. Odhaduje se totiž, že na 80 procent Romů končí vzdělání už mezi dvanáctým a osmnáctým rokem a že se jim střední školu nikdy dokončit nepovede. Kampaň má proto inspirovat romské děti, aby se ve svých snech nekrotily a směřovaly k tomu, co v životě chtějí – ať je to cokoli.

Podle odborníků tkví španělský úspěch v tom, že se zdejší postupy zaměřují na začlenění do společnosti a na praktická témata, jako je vzdělání a přístup k lékařské péči, k bydlení a práci. Jinde v Evropě se naprotitomu klade přílišný důraz na politická práva a otázku předsudků.

„Nezaměřovali jsme se na občanská práva, my zvolili jinou cestu – a ono to zabralo,“ vysvětluje Isidro Rodríguez, ředitel Fundación Secretariado Gitano. „Ve Španělsku jsme se v posledních třiceti letech snažili zvýšit životní úroveň nejchudších složek společnosti, a už to samo o sobě vede ke změnám.“

Romové, jako je Ricardo a Nieves, vidí budoucnost optimisticky.

„Naše kultura se rozhodně mění,“ nepopírá Ricardo a zasunuje do přehrávače v autě cédéčko svého nejoblíbenějšího flamenkového zpěváka. „Moji prarodiče by nevěřili, že je vůbec možné dosáhnout toho, čeho jsme dosáhli my. Možná by mě už ani neuznali za Cikána, protože mám úplně jiný životní styl. A moje budoucí vnoučata? Stát se může cokoli. Jedna věc je ale jistá,“ dodává hrdě: „Ať po společenském žebříčku vystoupáme kamkoli, srdcem a krví zůstaneme vždycky Gitanos.“

Mohlo by vás také zajímat

Evropanka rokku 2011 bojuje za práva žen

Evropanka roku 2012 pomáhá hladovějícím

Evropanka roku 2010 bojuje s moderními otrokáři