Pravdy a lži o hubnutí aneb diety nefungují

Každé jaro se jako včely vždy vyrojí články o dietách. Bývají zázračné a zaručené a téměř vždy úplně bez námahy. A že ještě není jaro? Tak to vůbec nevadí, protože téma diet je vlastně živé po celý rok.

A tak ještě dřív, než jaro vstoupí i do vašeho zrcadla, máme pro vás pár rad, jak těmi zaručenými dietami nezblbnout. Povídali jsme si se slovenským dietologem Igorem Bukovským, autorem knihy Teraz to zíde o tom, jak se k dietám vlastně postavit a co může člověk udělat proto, aby svou váhu jednou provždy opravdu vyřešil.

A jaké zkušenosti máte s dietami vy? Podělte se s námi o ně v komentářích!

Reader´s Digest:  Kolik důležitých žen prošlo dosud vaším životem, pane doktore?

Igor Bukovský: Tři.

Reader´s Digest: A kolik z nich si myslelo, že jsou tlusté?

Igor Bukovský: Jedna, ale i ta zbytečně. Spíš než kila za tím bylo chybné sebehodnocení. A já jí nebyl schopný pomoct, protože co je doma, to se nepočítá. Další dvě byly spokojené samy se sebou – a v pohodě. A já s nimi.

Reader´s Digest: Nikdy jste je nepřistihl před zrcadlem, jak se kriticky prohlížejí a snaží se zatáhnout břicho?

Igor Bukovský: To je přece normální. Jen by to člověk neměl dělat pořád a nemělo by to zasahovat do ostatních oblastí života.

Reader´s Digest: A vy jako muž jste už někdy odešel od zrcadla s myšlenkou, že nějaká dietka by vám prospěla?

Igor Bukovský: Pokud zaregistruji výkyv hmotnosti směrem nahoru, a to mi hned sdělí pásek, vím, co mám udělat, abych se opět cítil pohodlně.

Reader´s Digest: Co to je?

Igor Bukovský: Začnu být důslednější v tom, kolik toho sním večer, nebo několik dní jím polovinu své denní porce hořké čokolády. Kromě toho odšlapu na běžícím pásu pár kilometrů do kopce. Neměním strukturu stravy, jen kapku omezím příjem a zvýším výdej. A hlavně jsem smířený s tím, že to bude trvat možná týden nebo dva, než mi pásek ohlásí, že je zase vše v pořádku.

Reader´s Digest: Myslíte, že právě proto jste štíhlý, nebo že většina mužů, kteří se po pětatřicítce potýkají s páskem, jsou prostě nastaveni jinak než vy?

Igor Bukovský: Moje tělesná váha a proporce nejsou cosi, co mi někdo navždy přidělil, ani jsem si je nevylosoval. S těmito parametry je třeba pracovat, zvláště po té třicítce. Většina lidí to sice ví, ovšem ne každý to akceptuje.

Reader´s Digest: Jenže lidé v takovém případě říkávají: Tobě je hej, ty máš ke štíhlosti genetické předpoklady...

Igor Bukovský: Ty se týkají jiných věcí. Nadváha a obezita většinou znamenají, že jsme se v rodině nebo v životě naučili něco nesprávného. Samozřejmě existují ti, kteří mají jakoby raketový metabolismus, takže zvenku to vypadá, že mohou sníst cokoli, kdykoli a v jakémkoli množství. Není jich ale moc. Někteří si sice bez zábran dopřejí, ale ne každý den. Naučili se, že pokud to s jídlem někdy přeženou, dalších pár dní se, možná podvědomě, kontrolují.

Reader´s Digest: Takže lidé jsou tlustí, protože se vlastně nekontrolují?

Igor Bukovský: Mnoho jich má s kontrolou příjmu potravy problém proto, že jídlo je v našem životě důležité jako zdroj energie a živin, bez kterých bychom nepřežili. Zároveň je zdrojem silných pocitů – od samého začátku bylo totiž součástí našeho nejdůležitejšího vztahu, vztahu k matce.

MUDr. Igor Bukovský vede svou privátní Ambulanci klinické výživy v Bratislavě a je členem řady odborných společností včetně Britské společnosti pro výživu a Americké společnosti klinické výživy. Je letitým vegetariánem a propagátorem zdraví dosaženého zdravou výživou a životním stylem. Své knihy píše vestoje.

Reader´s Digest: K matce?

Igor Bukovský: Ano. Jsem přesvědčený o tom, že náš vztah k jídlu je odrazem prvních dní a roků našeho vztahu s matkou. Zjednodušeně – pokud to byl vztah vyrovnaný, je vyrovnaný i můj vztah k jídlu: nepotřebuji ho nijak zvlášť ani soustavně řešit. A jestliže byl nevyrovnaný, může se můj vztah k jídlu promítnout do dvou možných forem. Buď jako ortorexie, kdy člověk stále a vědomě kontroluje příjem i složení potravy. Dá se s ní však zdravě a spokojeně žít celý život. Někdy ale může přerůst až do anorexie, a to už je vážný problém. Nebo se nevyrovnaný vztah k jídlu projeví přejídáním až bulimií. Manipulace sebou samým pomocí jídla je hluboce nevědomá a souvisí s tím, že jídlem řešíme své pocity. Odpíráme si, protože se nemáme dost rádi, nebo se přejídáme, neboť pouze jídlo nám dodá pocit bezpečí, jistoty a uvolnění, které neumíme získat jinak. Řešíme-li ovšem svoje emoce jídlem příliš často, má to negativní důsledky.

Reader´s Digest: Mnohým z nás by ale omezení v jídle neuškodilo, ne?

Igor Bukovský: Řada výzkumů ukazuje, že kalorický příjem dnešního člověka je příliš vysoký, nebezpečný a škodlivý. Bohužel nižší a tedy zdravější příjem vnímá hodně lidí jako nekomfortní. Existují ale příklady odhalující výhody střídmosti. Když třeba Němci okupovali v druhé světové válce Dánsko, Dánové jim to chtěli zkomplikovat, a tak pozabíjeli hospodářská zvířata. V zemi pak nebylo několik let maso a živočišné bílkoviny se ocitly na předválečné úrovni. Ještě dlouho po válce byl však zdravotní stav Dánů neporovnatelně lepší než v sousedních zemích. Trpěli výrazně méně kazivostí zubů, cukrovkou, rakovinou.

Reader´s Digest: Co vás přimělo k napsání knížky o pravdách a lžích kolem diet, pane doktore?

Igor Bukovský: Už se mi zdvíhal žaludek ze lží o hubnutí, kterých jsou plné časopisy. Jeden z nich napíše v květnu 2006: Nežvýkejte žvýkačky, přiberete po nich! V září téhož roku nabádá: Žvýkejte žvýkačky, zhubnete! V lednu 2007 otiskne: Už žádné diety! Buďte sama sebou! A o týden později: Blesková rýžová dieta. Vyzkoušejte ji s námi!

Reader´s Digest: Lidé ale evidentně polopravdy i lži akceptují. Proč?

Igor Bukovský: Nechápu to, vždyť vědí, že to nefunguje, a navzdory tomu znovu sáhnou po další dietě, nebo dokonce po té samé, jenom „přebalené“.

Reader´s Digest: Čím to, že diety jsou neúspěšné?

Igor Bukovský: Za prvé proto, že neberou v potaz naši duši. A za druhé, neberou ohled na lidskou fyziologii. Nejsme nastaveni na to, abychom hubnuli, ale na to, abychom si udrželi určité množství tuku. Jakmile dietou omezíme přísun kalorií, tělo jen čeká na moment, kdy tahle bitva skončí, aby si své zásoby tuku obnovilo a udělalo si další, protože co když půjde zase do tuhého? Tohle nelze ovládnout vůlí, za nás rozhodují totiž hormony. Tak jako si žena nemůže usmyslet, že silou vůle nedostane menstruaci, tak si nikdo nemůže říct, že nebude jíst, i když je hladový.

Reader´s Digest: To byste asi nevěřil, kolik žen si to říká!

Igor Bukovský: Ano, mohou se rozhodnout, že nebudou jíst jeden večer, druhý, možná třetí, ale už ne, že nebudou mít hlad a že to vydrží navždy. Hlad je totiž v jedné chvíli přinutí nejen se najíst, ale navíc se přejíst. Je totiž jako pružina: když ji příliš stlačíme, vystřelí. No a člověk si pak dopřeje tolik, kolik by toho při normálním stavu mysli nikdy nesnědl.

Reader´s Digest: Stlačovat pružinu je často zbytečné. Vždyť má-li žena o čtyři kila víc než váží filmová hvězda, neznamená to ještě, že je tlustá = ošklivá.

Igor Bukovský: To je už půda, kam moje lékařská kvalifikace nesahá, protože jde o sebehodnocení, a to vzniká složitým procesem. Na odstranění negativního sebehodnocení však nepotřebujete diety či lékaře, ale psychoterapeuta.

Reader´s Digest: Je-li ženské sebehodnocení nastavené nízko, může pomoct milující muž?

Igor Bukovský: Může. Ženský toxický vnitřní monolog – „Nejsem dost dobrá...“ – může když už ne úplně zastavit, tak aspoň ztlumit. I když se to těžko dokazuje, protože neumíme zobrazit paralelně dva různé životy jedné ženy. Tedy to, co se s ní děje bez milujícího muže, a co by se dělo s ním. Záleží ale i na tom, jak to ten muž dělá. Jeho pochvaly totiž mohou působit naopak jako alergen. Rozdíl mezi tím, co jí říká, a jak to ona cítí, nesmí být propastný, jinak žena začne řešit, proč jí muž „lže“. Má někoho jiného? Chce se jí zbavit? Chce ji ponížit ještě víc?

Reader´s Digest: Nevyplývá snaha uvěřit nějaké dietě z toho, že věříme v zázraky boží, tak proč ne v ty dietní?

Igor Bukovský: Je dobře, že věříme v zázraky. Ty se však naneštěstí nedějí na naše přání, a už vůbec ne při hubnutí.

Reader´s Digest: Konzum se stal naším bohem, největší lidskou slastí. Obezita napadla už všechny kontinenty. Když si s námi neví rady příroda, mohou nás změnit knihy, které se snaží otevřít nám oči? Nevyřešila by to spíš genetická manipulace s naším mozkem?

Igor Bukovský: Veselá představa: ztloustl jsem po přejídání, takže si zajdu do „servisu“, kde se mi někdo chvíli bude „hrabat“ v mozku, a až odsud vyjdu, zmrzlina, hranolky a vepřo-knedlo-zelo mi už nebudou nic říkat. Mimochodem, zatím ani nevíme, kterou část mozku by bylo nutné geneticky ovlivnit. Kromě toho bychom výsledek viděli zřejmě až u další generace. Proto tvrdím: neotvírejme raději Pandořinu skřínku. Genetická manipulace může být velmi nebezpečná a lidská zpupnost a namyšlenost jsou, tuším, stále větší. Špatná kombinace.

Reader´s Digest: Spíš jsem tou otázkou mířila k tomu, že my lidé stále hledáme nějaké řešení zvenčí, a taková zhusta nezabírají.

Igor Bukovský: Tak jako se lidstvo nepoučilo z jiných svých chyb, nedokáže se poučit ani z těch, které páchá nesprávným stravováním. Zkrátka nerespektuje informační tabule. Kolik lidí vjede autem do slepé ulice navzdory tomu, že na jejím začátku je značka? A tak je to i s naší hmotností. Nerespektujeme „informační“ tabule, a když pak dojedeme na konec slepé ulice, chceme instantní řešení. Jenže instantní řešení jsou nanic.

Na webových stránkách Ambulance klinické výživy najdete mnoho příběhů z knihy Teraz to zíde. Namátkou zkuste třeba Příběh vašeho mozku či Příběh vašeho neúspěchu.

Přečtěte si také článek  Jak zhubnout bez diet pomalu, ale jistě na serveru iReceptar.cz.