Vlčí dítě

Jednoho letního poledne zastavilo v Plant City na Floridě policejní auto před domem s vytlučenými okny. Dovnitř vešli dva policisté. Jeden z nich, ještě zelenáč, se okamžitě zase vypotácel, zlomil se v pase a zvracel do trávy. Jeho kolega Mark Holste prokázal silnější žaludek. V den, kdy jejich hlídku vyslali do domu na Old Sydney Road k případu týraného dítěte, sloužil ve sboru už osmnáct let.
Už při jejich příjezdu parkovalo před domem auto floridského policejního oddělení pro rodinu a dítě. Za volantem ochable seděla zhroucená žena. „Nic tak příšerného jsem v životě neviděla,“ vzlykala.

Ve skříni
Na zprohýbaných garnýžích visely roztrhané, od cigaret zažloutlé závěsy. Špinavá rozbitá okna vyspravil karton a staré polštáře. Flekatý gauč i ulepená kuchyňská linka se ztrácely pod vrstvou odpadků.
Zatímco se Holste rozhlížel po bytě, dotírala na něj statná ženská ve vyšisovaném županu. Ať jí prý okamžitě řekne, co se děje. Ano, bydlí tu. Ano, ty děti v obýváku jsou její synové. Dcera? No jo, dceru má taky... Detektiv kolem ní prošel do úzké chodby, otevřel dveře do kumbálu o velikosti šatní skříně a zamžoural do tmy.
U nohou se mu cosi pohnulo. Nejdřív uviděl oči. Tmavé, veliké, nezaostřené, nehybné. Nedívaly se na něj, spíš skrz něj. Na roztrhané hrbolaté matraci ležela na boku stočená dívka. Nohy tiskla k propadlému hrudníčku. Žebra a klíční kosti měla vystouplé, jednou vyzáblou paží si chránila tvář. Tmavé vlasy měla zplstnatělé a hemžily se v nich vši. Kůže byla samá vyrážka, hmyzí štípanec a bolák. Vypadala sice už dost stará na to, aby chodila do školy, ale byla nahá. Tedy až na promočenou plenu.
Když ji Holste zvedal, zakníkala jako jehně. „Měl jsem pocit, že zvedám miminko,“ vzpomíná. Dívka se vůbec nebránila. „Jak se jmenuješ, holčičko?“ zeptal se jí. Jako by ho neslyšela.
Hledal něco, do čeho by ji mohl obléct, našel však jenom zmuchlané špinavé prádlo. Poohlížel se po nějaké hračce, panence nebo plyšákovi. „Něco jsem našel, jenomže všechno bylo plné švábů a červů.“
S potlačovaným vztekem přistoupil k matce. Jak to mohla dopustit? Měl sto chutí ji zatknout, ovšem když zavolal svému nadřízenému, dozvěděl se, že případ bude vyšetřovat oddělení pro rodinu a dítě.
„Zavolej okamžitě do Všeobecné nemocnice v Tampě,“ nařídil kolegovi. „Jestli si tohle dítě okamžitě nevezmou do parády doktoři, je s ním ámen.“

Daniela
Podle matky se jmenovala Danielle. Bylo jí skoro sedm, vážila třiadvacet kilo a byla chudokrevná. Když se ji na pediatrické jednotce intenzivní péče snažili nakrmit, ukázalo se, že nedokáže žvýkat ani polykat pevnou stravu. Museli jí zavést infuzi a krmit ji z láhve.
Ošetřovatelky ji vykoupaly, vyčistily jí boláky na obličeji, ostříhaly polámané nehty. Aby ji mohly odvšivit, musely ji nejdřív ostříhat.
Sociální kurátor usoudil, že zřejmě nikdy nebyla ve škole ani u lékaře. Nevěděla, jak se drží panenka, nechápala, co je to hra na schovávanou. „Následky vážného zanedbání péče,“ psalo se v lékařské zprávě, „si dítě ponese po zbytek života.“
Posadili ji do velké dětské postýlky. Nejdřív se stočila do klubíčka jako svinka, pak sebou začala zuřivě mlít. Kopala a zmítala se a aby se uklidnila, plácala se do prstů na nohou a cucala si pěstičky. „Jako batole,“ konstatoval jeden z lékařů.
Odmítala se dívat lidem od očí. Nereagovala na teplo, na zimu, na bolest. Při zavádění infuzní jehly ani nemrkla. Vůbec neplakala. Pokud ji sestra držela za ruku, byla s to se zvednout a po špičkách ujít pár kroků do strany jako krab. Nemluvila, neuměla přikyvovat ani vrtět hlavou. Tu a tam zavrčela.

Mizerné vyhlídky
Jako první ji vyšetřovala Kathleen Armstrongová, vedoucí katedry dětské psychologie na Jihofloridské univerzitě. Lékařská vyšetření, zobrazení mozku, kontroly zraku, sluchu a genetické výbavy neprokázaly, že by s dítětem bylo cokoli v nepořádku. Holčička nebyla hluchá, nebyla autistická, netrpěla mozkovou obrnou či svalovou dystrofií.
Lékaři a sociální pracovníci silně pochybovali o tom, že někdy byla venku na sluníčku, že jí někdo zazpíval ukolébavku, objal ji a pochoval. Byla křehká a krásná, jako by jí však chybělo všechno to, co dělá člověka člověkem. Armstrongová dívčin stav nazvala „environmentálním autismem“. Danielle tak dlouho chyběl kontakt s lidmi, že se stáhla do sebe. „Byl to ten nejstrašnější případ zanedbání péče, jaký jsem kdy viděla,“ ujišťuje klinická psycholožka.
Policie objevila vzácného a politováníhodného tvora: vlčí dítě. Tento termín není oficiální diagnóza. Pochází z historických záznamů o dětech, které vychovala zvířata, takže nikdy nepoznala lidskou péči: vlčí chlapci, ptačí dívky, Tarzan, Mauglí...
„V prvních pěti letech života se vyvíjí 85 procent mozku,“ vysvětluje doktorka Armstrongová. „Nejrůznější časné vztahy s druhými pomáhají mozek zapojit a poskytují dítěti dostatek zkušeností, aby se naučilo důvěřovat, rozvíjet řeč. Dítě tento systém potřebuje, aby si nastavilo vztah ke světu.“
Možnost naučit se mluvit Danielle promeškala, ale pořád ještě tu byla šance, že pochopí, co je to jazyk, že se naučí komunikovat jiným způsobem. Lékaři do ní ovšem vkládali jen skromná očekávání. „Doufala jsem, že jednou bude umět spát celou noc, zbaví se plenek a sama se nají,“ přiznává Armstrongová. Prohlásila, že jestli všechno půjde opravdu dobře, může Danielle skončit v nějakém pěkném ústavu.

Do školy
Po šesti týdnech v nemocnici v Tampě se dívenka zotavila dost na to, aby ji mohli propustit. Jenže kam? Domů jít nemohla. Soudkyně Martha Cooková, která dostala svěřenecké řízení na starost, nařídila, aby ji dali do dětského domova. Proti matce nařídi-la stíhání za zanedbání povinné péče a zakázala jí dceru navštěvovat.
Časem se tak Danielle dostala do dětského domova v Land O’Lakes. Měla tu postel s peřinou a polštářem a oblečení, dostávala najíst a konečně tu byl někdo, kdo ji přebaloval.
V říjnu 2005, několik týdnů po svých sedmých narozeninách, začala konečně poprvé v životě chodit do školy. Umístili ji do speciální třídy na základní škole v Sandersu.
„Chovala se úplně jinak než všechny děti, co jsem kdy zažil,“ vybavuje si její první učitel Kevin O’Keefe. „Když jste jí na dosah položili něco k jídlu, hmátla po tom a nacpala si to do pusy. Trpěla také častými záchvaty podrážděnosti: to ječela, mávala rukama, choulila se do klubíčka. Schovávala se do skříně. Neuměla vylézt na klouzačku ani zhoupnout se na houpačce. Nesnášela, když se jí někdo dotýkal.“ Trvalo rok, než se nechala ukonejšit.
V listopadu 2006, tedy rok a půl poté, co se ocitla v dětském domově, začal její sociální kurátor uvažovat o tom, že by jí měl najít stálý domov.

Domov?
V úvahu připadal některý ústav sociální péče, komunitní zařízení s chráněným bydlením nebo psychiatrická léčebna. Jenže Danielle potřebovala mnohem víc, a tak se ji Luanne Panaceková, ředitelka úřadu péče o dítě okresu Hillsborough, rozhodla zahrnout do takzvané Galerie srdcí, souboru portrétů dětí volných k adopci. Úřad tyhle fotografie pravidelně vystavuje v různých nákupních střediscích a také na internetu v naději, že se děti snad někomu zalíbí a dostanou se tak do rodiny.
Jenže jen v samotném okrese Hillsborough bylo v té době k adopci volných na šest set dětí. Kdo by si vybral osmileté děvčátko, které ještě nosí plenky, neví, jak se jmenuje, možná nikdy nebude mluvit a nenechá se obejmout?

Rodiče
Bernie a Diane Lierowovi jen tiše stáli v tampské herně GameWorks a zděšeně naslouchali tomu randálu. Hernou zběsile pobíhali teenageři, stříleli z umělohmotných pušek, kluci se potili nad stolním hokejem, holky ječely a dupaly na barevné čtverce tanečních automatů.
Lierowovi za sebou měli tříhodinovou cestu ze svého domova ve Fort Myers Beach. Původně doufali, že si na téhle akci pořádané dětskými domovy najdou dítě pro sebe. Všechny, které tu viděli, jim však připadaly moc velké, moc divoké a moc protřelé.
Devětačtyřicetiletý Bernie rekonstruuje domy, o tři roky mladší Diane pracuje jako pomocnice v domácnosti. Z předchozích manželství mají čtyři dospělé syny, jednoho pak mají spolu. Když bylo před dvěma lety Williamovi devět, rozhodli se, že k němu adop-tují ještě holčičku.
Zaměstnancům dětského domova sdělili, že by jejich nová dcera měla být mladší než William. Zároveň by ale už měla umět chodit na záchod a sama jíst. Nechtěli dítě, které by mohlo Williamovi ublížit, ani dítě těžce postižené, které se o sebe nedokáže postarat. Na setkání dětí z Galerie srdcí se právě po nějakém takovém rozhlíželi.
Bernieho ze všech těch řinčících hracích automatů bolela hlava; Diane se z pohledu na tolik opuštěných dětí svíral žaludek. William už byl zase celý uondaný ze střílení mimozemšťanů.
Diane poodešla do výklenku pod schody. A tam ji uviděla. Z letáčku na ni hleděla bledá dívka s propadlými tvářemi a s tmavými vlasy až příliš na- krátko. Hnědé oči jako by po něčem usilovně pátraly. Zavolala na Bernieho. Uviděl totéž co ona. „Zkrátka vypadala, že nás potřebuje.“
Bernie a Diane jsou skromní, neokázalí lidé, kteří radši piknikují doma na zahradě, než by šli do restaurace. Chodí do práce a do kostela, navštěvují se navzájem se sousedy, venčí psy. Neces-tují, nemají exotické koníčky; dovolená pro ně znamená být doma s rodinou. Jsou plaší, mluví tiše, málokdy se rozzlobí a hádají se jen výjimečně.
Tvrdí, že mají všechno, po čem kdy toužili. Až na dceru. Jenže čím víc se na Danielle vyptávali, tím méně toho chtěli vědět. Bylo jí devět, ale chová se prý jako dvouletá. Nosí plenky, neumí se sama najíst, nemluví. Po roce ve škole pořád ještě nevyhledává oční kontakt a nehraje si s vrstevníky.
„Představovala všechno to, co jsme nechtěli,“ přiznává Bernie. Jenže ty oči plné bolesti jim nešly z hlavy.

Sen
Když se na ni přišli poprvé podívat do školy, slintala, jazyk jí visel z pusy, hlava se jí kývala ze strany na stranu. Chvilku se na ně dívala, pak odběhla na opačný konec třídy. Tam se svalila na záda a nakonec si začala žmoulat prsty na nohou.
Diane k ní přistoupila a tiše na ni promluvila. Danielle jako by si toho ani nevšimla. Když se k ní však sklonil Bernie, otočila se k němu a jako by zaostřila pohled.
Natáhl k ní ruku. Nechala se vytáhnout na nohy. Daniellin učitel žasl. Ještě nikdy neviděl, že by se takhle rychle nechala obměkčit.
Bernie ji dovedl na hřiště. Postupovala bokem a poskakovala na špičkách. Na sluníčku mhouřila oči, ale nechala se opatrně zhoupnout na houpačce. Když nastal čas loučení, Bernie by přísahal, že mu zamávala.
Tu noc se mu zdál sen. Stropem ložnice proklouzly dvě ohromné ruce s propletenými prsty. Na rukou se houpala Danielle, tmavé oči vykulené, tenké ručičky natažené k němu.
Všichni je od jejich záměru zrazovali – sousedé, kolegové, přátelé. Všichni jim tvrdili, že nevědí, do čeho jdou.
„Dobrá, tak nesplní naše naděje, no a co?“ namítal Bernie s Dianou. To přece člověk neví ani u vlastních dětí. Přijímá, co mu Bůh dá.

Domov!
O Velikonocích 2007 si Danielle přivezli domů. Čekali, že to bude i pro jejich rodinu cosi jako znovuzrození. „Byla to katastrofa,“ shrnuje Bernie.
Dali jí panenku – a Danielle jí ukousla ruce. Vzali ji na výlet k moři: křičela a odmítala si stoupnout na písek. Doma chaoticky pobíhala z pokoje do pokoje a z nacucané plenky jí proudem teklo na podlahu.
Neuměla vybalit čokoládové vajíčko, a tak ho snědla i se staniolem. Nedokázala chvilku klidně posedět a podívat se na televizi či si prolistovat knížku. Neuměla v ruce držet tužku. Když se jí pokusili vyčistit zuby a učesat vlasy, kopala a zmítala sebou. Nechtěla ležet v posteli, nespala, pouze se hodiny a hodiny převalovala na zádech ze strany na stranu.
Celou noc v jednom kuse vstávala a po špičkách se kradla do kuchyně. Vytahovala zásuvku mrazáku, stoupala si na pytle s mraženou zeleninou a zvědavě nakukovala do lednice.
„Nic si ale nebrala,“ vypráví Bernie. „Podle mě se prostě vždycky jen chtěla ujistit, že tam jídlo pořád je.“ Jakmile ji Bernie chtěl odvést zpátky do postele, bránila se a kousala se do rukou.
Bernie a Diana ji už sice považovali za dceru, ovšem právně jí stále nebyla. Biologická matka se jí nechtěla vzdát, i když byla obviněna z týrání a hrozilo jí dvacet let vězení. A tak jí obžaloba navrhla dohodu. Pokud se vzdá rodičovských práv, nepošlou ji do vězení.
Nabídku přijala, takže ji potrestali dvěma lety domácího vězení, podmínečným trestem a sto hodinami veřejně prospěšných prací.
V říjnu 2007 Bernie a Diane děvče oficiálně adoptovali. Říkají mu Dani.

Nadějné vyhlídky
Je pošmourné pondělní ráno roku 2008 a Dani vyráží do školy pozdě. Už zase. Poletuje po obýváku, schovává se za nábytek a popotahuje se za kraťasy.
„Obuj si boty. Nepotřebuješ na záchod?“ zajímá se Diane. Po roce s novou rodinou by v ní holčičku z portrétu v Galerii srdcí hledal jen málokdo. O hlavu vyrostla a váží dvakrát tolik.
Celá léta měla vlasy tmavé jako její vězení, jen co se ale začala koupat v bazénu za domem, získaly zlatavě blond odstín. I teď se ovšem s křikem brání, když se je někdo pokusí vykartáčovat.
Změny v jejím chování jsou drobné, nicméně její noví rodiče pokroky vnímají. Tak například: když byla s nervy na dně dřív, utekla k sobě do pokoje, lehla si na záda, stáhla si jednu ponožku na špičku a začala s ní mávat. Vydržela to hodiny. Přesvědčovali ji, aby toho nechala. Když je teď slyší přicházet, honem si stáhne ponožku a hodí ji do skříně, aby ji schovala.
Bernie s Dianou mají zato, že se učí rozeznávat, co je správné, a co ne, a pokud vidí, že s ní nejsou spokojeni, je z toho celá nesvá – jako by jí na jejich pocitech záleželo.
Radili jim, aby ji dali do školy pro těžce postižené děti. Jenže oni trvali na jiném způsobu výuky, protože měli pocit, že Dani má na víc. Zapsali ji na logopedii, na jízdu na koni, chodí s ní na výtvarný kroužek a na fyzioterapii, do obchodních domů a do samoobsluhy. A taky do kostela.
Diane počítá i drobná zlepšení. Co na tom, že Dani v McDonaldu krade druhým z táců jídlo? Aspoň už dokáže svoje kuřecí nuggety sníst sama. Co na tom, že dneska ráno byla už čtyřikrát na záchodě? Konečně nenosí pleny.
Díky lásce a péči, jimiž ji Lierowovi zahrnuli, překonala Dani očekávání svých učitelů. Učí se poslouchat druhé, rozumí jednoduchým povelům. Když chce jít na záchod, zatahá se za kalhoty, chce-li dolít džus, zaklepe na krabici. U stolu vydrží už dobrých pět minut a začíná nabírat polévku lžící. Záchvaty vzteku ji přepadají jen občas. Učí se mačkat tlačítka na speciálních zvukových pomůckách, aby ukázala, že se zlobí nebo že chce podat knížku. Učí se, že hněv se dá zvládnout i bez toho, abyste se kousali do rukou.
Zřejmě nejvíc mluví, když ji William lechtá. Jako by jí slova klouzala z podvědomí ve chvíli, kdy je příliš rozptýlená, než aby je zase zahnala zpátky. Její jedenáctiletý bráška ji už dokonce slyšel říct „Ne!“ a „Přestaň!“, a co víc, má dojem, že ho oslovila jménem!

O rok starší bratr Dani přináší pocit sounáležitosti a zdroj radosti. William přiznává, že měl z Dani nejdřív strach. „Chovala se divně.“ Vždycky ale toužil po někom, s kým by si mohl hrát. Je mu jedno, že s ním nejezdí na kole ani nehraje Monopoly. „Vozím ji kolem domu ve šlapacím džípu a ona mačká klakson. A učí se hrát karty a tak.“
Zpočátku nevěřil, že nikdy nevenčila psa a nelízala zmrzlinu. Naučil ji hrát hry, ukázal jí, jak se mezi prsty krásně mačká modelína. Předvedl jí, jak prima je chodit po písečné pláži a kolik legrace se užije s bublifukem, a že plakat je úplně v pořádku: když tě něco bolí, někdo k tobě přijde.
Bernie doufá, že ho Dani jednou osloví „táto“, že se vdá nebo že bude aspoň schopná samostatného života. I kdyby se to však nestalo, míní: „I tak je to fajn. Pro mě je stejně nejdůležitější, že mě sem tam obejme a dá mi pusu.“
William vyrůstal jako jedináček, ovšem co se přistěhovala Dani, rodiče věnují většinu pozornosti jí. „Potřebuje ji víc než já,“ nedělá si s tím William starosti. Dal jí svoje staré hračky, svoje dětské filmy, leporela. Dokonce jí přenechal svůj pokoj. Rodiče ho vymalovali na růžovo a naplnili skříně oblečením v holčičích barvách.
Zatím Lierowovým stačí, že dali Dani to, co dřív nepoznala: pohodu, jistotu, pozornost a lásku. Postel a rodinu.