Žáci v mé třídě byli nervózní z první zkoušky. Abych je trochu uklidnila, navrhla jsem jim, že si za body budou moct "kupovat" nápovědu. Když například nebudou vědět, jak začít početní příklad, "prodám" jim radu za dva body. Vtom se ozval jeden zoufalý hlas: "A dostaneme slevu, když budeme kupovat ve velkém"

Při zkoušení dal učitel žákovi otázku, co je nerentabilní investice. Zkoušený chviličku přemýšlel a pak odpověděl: "Nerentabilní investice je  třeba jít s vlastní sestrou do baru."

Několik let jsem pracovala jako družinářka. Měla jsem v družině chlapečka, který se sice hůř učil, ale byl velký dobrák. K svátku mi daroval krásnou vázičku. Když jsem ji rozbalila, pochválila jsem ho: "Tedy, Jindříšku, takovou krásnou a velkou vázu jsi mi přinesl!" Jindříšek odpověděl: "Naše máma taky říkala, že by vám stačila menší."

Když jsem studovala na pražské technice, strašákem prvního ročníku byla zkouška z lineární algebry a obzvlášť její přednášející docent Pišl. S oblibou kladl nevyzpytatelné otázky zdánlivě vůbec nesouvisející s poctivě nastudovanou látkou, a navíc trpěl četnými rozmary. Jisté bylo jen jedno: nesnášel hlupáky. Jednou přistoupil do fakultního výtahu právě v okamžiku, kdy jeden student ulevoval svým pocitům před blížící se zkouškou: "Ten Pišl, to je ale vůl!" Jeho pocity ve výtahu se jistě nedaly ani srovnat s pocity, s jakými zanedlouho nastupoval ke zkoušce u pana docenta, který si ho samozřejmě dobře zapamatoval. Zkouška proběhla normálně. Když skončil, s napětím očekával výsledek. Pan docent chvíli neurčitě pokyvoval hlavou a pak klidně řekl: "Tak a teď mi dokažte, že Pišl je vůl." Jako jeden z mála odcházel tento kolega od zkoušky s jedničkou v indexu. Dokázal totiž na poslední otázku odpovědět: "To prosím nemůžu, neboť to je axiom."

Dcéru po skončení vysokej školy s červeným diplomom prijali na post-graduálne štúdium. Aby si cez prázdniny zarobila, zamestnala sa v jednej firme brigádnicky ako upratovačka. Práve umývala toalety, keď sa tam objavila sekretárka aj so svojím malým synom. "Vidíš, Michal," dohovárala mu, "takto dopadneš, keď sa nebudeš učiť." Dcére na ospravedlnenie dodala: "Viete, na vysvedčení nemal lepšiu známku ako trojku. Dúfam, že toto naňho zaberie."

V hodinách němčiny jsme často dělali ústní cvičení. Když někdo z nás nevěděl, učitelka vyvolala jiného spolužáka, aby odpověděl. Jednou měla moje kamarádka Jana vytvořit komplikovanou větu. Dlouho mlčky zírala do papíru, a tak učitelka vyzvala Marka: "Můžeš Janě pomoct?" Marek přejel očima zadání a spustil: "Do toho, Jano, do toho! To zvládneš, Jano!"